Jmenuji se Hana

O svůj příběh se s námi podělila Hana, paní učitelka, která prodělala ve čtyřiceti pěti letech cévní mozkovou příhodu s afázií. Nemohla mluvit, přesto na sobě pracovala a podařilo se jí řeč obnovit a vrátit se zpět do aktivního života. Zde si můžete přečíst její příběh.

Jmenuji se Hana a před devíti lety jsem prodělala cévní mozkovou příhodu. Ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh. Narodila jsem se v roce 1970 v Zábřeze. Vystudovala jsem učitelství, obor tělesná výchova-anglický jazyk na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. 

Po ukončení studia jsem se přestěhovala do Prahy, kde žiju dodnes. Téměř 20 jsem pracovala jako stevardka u ČSA. Při výcviku nám říkali, že letecké nehody jsou často způsobeny spojením tří faktorů, které samy o sobě nejsou nebezpečné, ale jejich střetnutí může být osudové. Myslím, že to platí i v mém případě.

Faktorem č.1 byl úder do hlavy. Na pohřbu manželova tatínka jsem se nešťastnou náhodou hlavou srazila s jiným smutečním hostem. Hlava mě silně bolela i druhý den. Tento incident jsem však úplně vytěsnila asi proto, že k němu došlo při smutné a citově vypjaté události. Po dvou dnech jsem se cítila zvláštně. Bolela mě hlava, ale jinak než obvykle.

Faktorem č. 2 byl dlouhodobý stres. Byla jsem zrovna na mateřské dovolené se dvěma dětmi, když došlo v roce 2001 v New Yorku k teroristickému útoku. Po této události se situace v letecké dopravě hodně změnila. Také uvnitř ČSA probíhaly velké strukturální změny. Vracela jsem se po mateřské dovolené do úplně jiného prostředí, než z jakého jsem odcházela. Byla jsem unavená z nočních služeb a také delší pobyt mimo Prahu bez rodiny mi začínal vadit. Proto jsem se rozhodla změnit povolání a začala jsem pracovat jako učitelka na základní škole. Návrat do školství po 16 letech však nebyl tak pohodový, jak jsem si myslela, a spolu s rodinnými problémy se stal velkým stresorem, což jsem si v té době vůbec nepřipouštěla.

Faktorem č.3 byla hormonální antikoncepce. Asi rok před mrtvicí mi praskla cysta na vaječníku, o jejíž existenci jsem neměla tušení ani já, ani ošetřující lékař. Jako léčbu mi předepsal hormonální antikoncepci, aby si vaječníky odpočinuly. Předtím jsem nikdy hormonální antikoncepci neužívala. V příbalovém letáku byla informace, že její užívaní může způsobit cévní mozkovou příhodu jako jeden z vedlejších účinků.

V den, kdy mě odvezli do nemocnice, jsem se probudila s horečkou. Měla jsem ale ve škole ranní dozor, jehož součástí bylo odemčení dveří učeben. Proto jsem šla do práce, i když jsem se necítila dobře. Při přípravě na hodinu jsme zjistila, že nejsem schopna číst a také jsem už o hodinu později nerozuměla dotazům, které měli děti ohledně testu. Omluvila jsem se tedy ze zbytku dne a šla domů. Chtělo se mi hrozně spát a bolela mě hlava. O deset hodin později mě probudil manžel, který zavolal sanitku. Měla jsem dojem, že se záchranáři mluvím normálně, ale podle manželových slov mé věty nedávaly smysl.

Odvezli mě do Fakultní Nemocnice Královské Vinohrady, kde mi udělali několik vyšetření. Pamatuji se, že když se mě lékařka ptala na adresu, v duchu jsem viděla, jak ulice vypadá a jak se k ní dostanu od tramvaje, ale nebyla jsem schopna vyslovit její název. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že se děje něco neobvyklého. Diagnostikovali mi mozkovou trombózu žilních splavů. Sraženina mi ucpala žílu, která odvádí krev z mozku, a tak se krev hromadila ve spánkovém laloku a způsobila také otok a odumření tkání v dané oblasti. Sraženina se nacházela na místě, které nešlo operovat. Jediným řešením tedy bylo ředění krve. Výsledek se měl projevit do čtyř dnů. Lékařka řekla mému muži, ať připraví děti na to, že se maminka domů možná už nevrátí. Po celé čtyři dny, kdy mi šlo o život, jsem cítila jen bolest hlavy a silnou potřebu spánku.           

Po třech dnech jsem už byla schopna přečíst nápis, na který jsem viděla z postele – Biologický materiál. S nadšením jsem tuto novinu ohlásila mé logopedce, avšak na dotaz, co to znamená, jsem nedokázala odpovědět. Při rozhovoru s logopedkou jsem také zjistila, že mám potíže s pojmenováním věcí a porozuměním.

V nemocnici jsem ležela týden a poté mě na Vánoce propustili domů. Postupně jsem zjišťovala, co všechno nezvládám. Příkladem může být pečení bábovky, kterou peču od svých patnácti let a jejíž recept jsem znala nazpaměť. Jenže teď jsem receptu nerozuměla a nechápala postup. V zoufalství jsem si sedla na zem a rozbrečela se. Jednoduchá příprava těsta mi trvala skoro hodinu.

Jako dozvuk mrtvice jsem o tři měsíce později prodělala epileptický záchvat. Přibyla mi medikace, ale celkový stav se už nezhoršil. S návratem do běžného života mi velmi pomohl ERGOAKTIV, kam jsem docházela 2x týdně trénovat řeč a paměť.

Dnes, téměř devět let po mrtvici, žiji celkem normální život. Musela jsem se znovu učit věci, které jsem dříve bez problémů zvládala. I když jsem udělala velký pokrok, mám stále zbytkovou afázii, potíže s krátkodobou pamětí, neudržím dlouho pozornost, rychleji se unavím, nezvládám dělat více věcí najednou. Občas mám problém vyjádřit své myšlenky. Pochopit více nových informací, zvládám jen pokud jsou v písemné formě. Za to se mi zlepšila tolerance hluku, která mě dříve dost limitovala. S výjimkou stresových situací je moje řeč už celkem v pořádku. Stejně jsem ale musela z těchto důvodů s prací učitelky skončit.

S ERGOAKTIVem jsem stále ve spojení. Občas se, na jeho pozvání, účastním workshopů, které pořádá pro korporátní firmy, a kde sdílím svůj příběh.